• O co jde v dialogu "Jak se člověk stane Čechem? "

Dialog naznačuje napětí mezi sebepojetím – tedy odpovědí na otázku, kým se cítím být – a obrazem, který o mně mají ostatní. Aliho rozčiluje, že ho ostatní vnímají jako cizince – dokonce na něj mluví anglicky – a on sám se přitom cítí být Čechem.

V národnostně a kulturně stejnorodých státech, jako např. v Česku, občané často vnímají kategorii občanství a národnosti jako totožné. Jako Čecha tedy vnímají toho, kdo má české občanství a zároveň i českou národnost. Takové vnímání může často způsobovat určité potíže při setkávání lidí různých kultur v daném státě. A navíc takovéto vnímání nenajdeme zdaleka ve všech zemích. V Nizozemsku např. není rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi výrazně vnímán. Jaká témata se tedy za naším dialogem mohou skrývat?

• Co je...?

Identita: Je často chápána jako vědomí svébytné totožnosti stálé v čase (jsem to stále já, přes všechny tělesné i psychické změny), jako soulad projevů chování a jednání člověka s jeho totožností (tohle chování patří k tobě) nebo jako ztotožnění se s někým jiným, se skupinou, ideou (tyto názory, hodnoty, jednání jsou mi vlastní).

Kulturní a etnická identita: Je často chápána jako mnohovrstevná identifikace jednotlivce s nejrůznějšími kulturními, etnickými, sociálními, profesními, zájmovými a jinými skupinami.

Kultura: Žádný lidský jedinec se nemůže přizpůsobit společnosti bez kontaktu s druhými lidmi. Tím, že se s nimi stýká, vytváří se jeho kulturní identita, souhrn kulturních vlastností, které považuje za vlastní, známé, blízké. Kulturu můžeme do jisté míry chápat jako charakter skupiny, jako reakci lidského společenství na své konkrétní životní podmínky. Každá skupina se vyvíjí v odlišném životním prostředí (přírodním i společenském, historickém). Jestliže se životní podmínky liší, mohou na něj lidé reagovat odlišně, vytvářet jiné výrobky, hodnoty, náboženství apod. Pak se liší i jejich kultura. Kulturu v širším slova smyslu můžeme chápat jako soubor artefaktů kultury, jakoby důsledků činnosti skupiny, sociokulturních regulativů kultury, jakoby způsobů fungování a jednání dané skupiny (normy, hodnoty, vzory chování ) a idejí kultury, jakoby názorů a postojů skupiny (předmět vzdělávání, ideologie, světový názor, filosofie, náboženství) sdílený a předávaný jejími členy. Kulturu nelze ztotožňovat s etnicitou nebo národností!

Kulturní tradice: Ustálené vzorce chování a jednání kultury tvoří smysluplné řešení vzniklé situace v daném životním prostředí v dané době. S postupem času, se změnou prostředí, ale i vnímání skupiny se může ztratit či pozměnit smysl i způsob tradičního řešení daného problému. Tradice může zanikat, nebo měnit svůj význam, může se vytvářet nová tradice. (Dnes již jen málokdo komunikuje s vodníky a vílami. Z původních mýtů, které vysvětlovaly řád světa,vznikaly postupně pohádky pro děti. Daleko častěji se začíná slavit Valentýn, místo pohádek vysvětlujeme přírodní jevy vědeckými poznatky.)

• Téma

Identita v širším slova smyslu stejně jako kulturní identita se vytváří v rámci procesu socializace. Dítě se učí rozlišovat lidi na „ty moje“ (moje maminka, moje babička, moje rodina…) a „ty cizí“ (tohle není moje, ale tvoje maminka, tvoje rodina, tohle jsou áčáci a my jsme béčáci…). Tento proces je přirozený a pomáhá nám vrůstat do světa. Pomáhá nám také tento svět interpretovat a rozeznávat naše místo v něm.

Zvláště v dnešním světě však existuje velké množství skupin, se kterými se může jednotlivec identifikovat. Kulturní a sociální identita je individuální pocit sounáležitosti s rodinou, školní třídou, sportovním klubem, vrstevnickou skupinou a dalšími uskupeními (například i civilizacemi – vymezenými náboženstvím, filozofií, způsobem života apod.). Národní identita je pocit sounáležitosti s politickou jednotkou, ve které žiji (nebo několika jednotkami, do kterých nějakým způsobem patřím). Etnická identita se odvozuje od pocitu příslušnosti k daným jazykovým skupinám, k jejich tradičnímu dědictví, umění apod. Globální identifikace pak doplňuje předchozí dvě identity o rozměr pocitu sounáležitosti se všemi lidskými bytostmi, které mohu v globalizovaném světě během svého života potkat velmi snadno.

Identita a kulturní identita zvlášť je citlivou záležitostí. Dává nám pocit bezpečí, sounáležitosti, pocit známého prostředí, které je nám blízké, srozumitelné, v kterém se orientujeme a se kterým se také ztotožňujeme. Zároveň však každý jedinec chápe svou identitu trochu jinak. Někdo cítí příslušnost spíše k národnímu státu, další se silně identifikuje např. s určitou specifickou kulturou (houbařů, zahrádkářů, fotbalistů, anarchistů….) , jiný se cítí výrazně vázán k rodnému regionu. Kulturní a etnická identita každého se liší svou náplní, vztahuje se k jiným hodnotám.

Vlastní identitu v běžném životě příliš nevnímáme, důležitá však začíná být vždy při setkání s něčím jiným, cizím. Toto jiné pak působí jako zrcadlo naší vlastní identity. A ona jinakost nás upozorní, že ten druhý „to má v životě jinak“. Právě to je i jeden z důvodů, proč setkání lidí z různých kultur přináší velké množství dilemat, zároveň může být ale také velkým přínosem.

Česká republika prošla z hlediska utváření národnostní identity velmi bouřlivým vývojem. Mnohonárodnostní stát z roku 1918 (8 020 000 občanů národnosti československé, 3 218 000 občanů národnosti německé, 477 000 národnosti ruské, 762 000 národnosti maďarské, 191 000 národnosti židovské, 110 000 národnosti polské a 35 000 jiných dle sčítání lidu z roku 1921) byl po bouřlivých událostech první republiky a později druhé světové války přeměněn na homogenní společnost, která po roce 1989 opět začala být různorodější. V důsledku zkušenosti dvou generací žijících v homogenní společnosti došlo i k výše zmíněnému setření odlišení významu občanství a národnosti. Podle výzkumu (Nedomová, 1997) se zdá, že koncept češství byl redukován na osoby, které se narodily dvěma českým rodičům s českou národností i českým občanstvím a mají český jazyk jako jediný mateřský jazyk. Co k tomu říkají jiné výzkumy? Např. výzkum Prudkého (2005) ukázal, že tři nejdůležitější důvody, které vedou k tomu, aby se člověk mohl považovat za Čecha, jsou: umět česky, cítit se Čechem a mít české občanství. Místo narození a náboženství jsou naproti tomu důležité jen velmi málo.

Zajímavá je konfrontace tohoto pojetí s vnímáním v jiných zemích. Co dělá např. Holanďana Holanďanem? Nebo Němce Němcem? Zdá se, že v Holandsku jde o velmi důležitý aspekt osobního rozhodnutí. Holanďan se zkrátka rozhodne patřit právě k holandskému politickému systému (což vyjadřuje např. úctou ke královně) a je Holanďanem.

• Příběhy a příklady

Podívejme si blíže na příběh Aliho. Ali vyrůstal odmalička v českém prostředí, český jazyk je jeho mateřštinou, a tak by se mohlo zdát, že je jeho identita stejná jako identita všech ostatních dětí, které se narodily v České republice. Jenže Ali má zároveň tmavou barvu pleti, a tak je odmalička konfrontován s tím, že někdo tuto jeho českou identitu zpochybňuje. Jeho zkušenost tedy není stejná, jako je zkušenost bílého dítěte, které se narodí dvěma českým bílým rodičům. Ali se ztotožňuje nejen s kulturní skupinou Čechů, ale také se skupinou Čechů, kteří mají jinou barvu pleti, má zkušenost příslušnosti k nějaké marginalizované skupině. Kromě toho je ale např. součástí party dětí z Czechkid, chodí do skauta a trénuje s ostatními dětmi orientační běh. Ali tedy patří do mnoha skupin. Přestože je příběh Aliho zřetelně specifický, není zdaleka ojedinělý. Vždyť i mezi dětmi, které se narodily dvěma českým rodičům, jsou velké rozdíly co se identity týče – dítě z velké rodiny z vesnice má zkrátka odlišnou zkušenost, a tedy i identifikaci/identifikace než dítě z malé rodiny (nebo dokonce z rozvedené rodiny) z velkého města.

Jsem Češka, abyste věděli
Klára pracuje v informačním centru v jednom větším pohraničním městě. Jedná se o město, kde ještě v roce 1918 žilo z 12 500 obyvatel a z toho jen 107 Čechů, ostatní byli Němci. Většina současných turistů v kraji přichází samozřejmě z Německa – často z řad rodin, které byly odsunuty po roce 1945. Klára se tak s nimi v informačním centru velmi často potkává.

Tatínek Kláry je Němec. A Klára mu dodnes vyčítá, že ji nenaučil německy. V době před rokem 1990 nebylo úplně rozumné mluvit na ulici německy a tatínek se bál, že když s Klárou bude doma mluvit jeho mateřštinou, tak se Klára někde na ulici zapomene a budou z toho jen opletačky. Jenže Klára dnes němčinu hrozně moc potřebuje, a přestože má tatínka Němce, musí chodit do jazykového kurzu, aby mohla dělat svou práci v informačním centru, což ji samozřejmě hrozně rozčiluje.

S Klárou se bavíme o místním regionu a situaci zde, přiznáváme se k tomu, že jsme také smíšený pár a bavíme se o identitě takovýchto lidí. Klára se najednou zarazí a povídá: „Abyste si ale nemysleli, já jsem opravdu Češka. Ne, abyste si mysleli, že jsem Němka jen proto, že mám tátu Němce!“

Proč?
Moje babička vždycky vyprávěla příběhy z historických románů o tom, jak Chodové strážili hranice, kdo tu vládl, jaké činy vykonali naši králové. Zpívala vždycky krásné písničky. ... Nikdy jsem příliš nepřemýšlel o tom, proč si říkám Čech, co to vlastně znamená. Jen tehdy, pokud jsem četl Masarykovy či Komenského úvahy o povaze českého národa v rámci svého studia( národ věčně rozdělený na dvě poloviny svářící se o budoucnost malého národa uprostřed soukolí Evropy-např. soukolí západního a východního křesťanství, protestantství a katolictví, Ruska a Německa, Ruska a Ameriky atd.)

Jednou se mi naskytla příležitost odjet do jedné moc vzdálené země v Asii. Snad jen třikrát si tam ode mě lidé odsedli v restauraci, protože jsem byl běloch. Pomalu jsem však zjišťoval, že mé upřímné chování v této zemi může vypadat jako lež, že má zdravá sebedůvěra může být vysvětlena jako přezíravé chování. Stále jsem odpovídal na otázky, kde je Česká republika, jak tam žijeme, jaké máme zvyky, kolik mám příbuzných atd. Lidé v té zemi byli pyšní na to, odkud pocházejí, často vyslovovali slova jako rodiště, vlast. Žili vesnickým způsobem života. Starali se o mě jako o vlastního. Zažil jsem tam jedno z nejhezčích období svého života. Po návratu domů jsem začal chodit do souboru českých lidových tanců a písní ... hádejte, proč asi?

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Banks, J., A. & Banks, C., A., M. (1994). Multiethnic Education: Theory and Practice, 3rd ed. Boston.

Banks, J., A. & Banks, C., A., M. (1989). Multicultural Education: Issues and Perspectives, Boston.

Banks, J., A. (2004). Diversity and Citizenship Education; Global Perspectives. San Francisco: Jossey-Bass.

Barša, P. (1999). Politická teorie multikulturalismu. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Brislin, R. (1981). Cross-cultural encounters: Face to face interaction. New York. Český statistický úřad. Sčítání lidu 1921. Praha.

Gabal. I. a kol. (1999). Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G + G.

Gabal, I. (2004). Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků [The analysis of foreigners with long-term permits living inthe Czech Republic and the proposal of optimization changes]. Praha: Ministry of Internal Affairs.

kolektiv (2003). Integrace cizinců na území České republiky (Výzkumné zprávy a studie vytvořené na pracovištích Akademie věd České republiky na základě usnesení vlády České republiky č. 1266/2000 a 1260/2001) AV ČR. Praha.

Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Portál.

Nedomova, A. & Kostelecky, T. (1997). The Czech National Identity; Basic Results of the 1995 National Survey. Czech Sociological Review, 5, 79 – 92.

Patočka, J. (1992). Co jsou Češi? Praha: Panorama.

Pospíšil, L. (1993). Kultura. In: Český lid, 80, 1993, suplement.

Prudký, L. (2005). Přináležitost k národu, vztahy k jiným národnostem a k cizincům v České republice. Praha: KVDO.

Třeštík, D. (1999). Mysliti dějiny. Praha: Paseka.

Vlachová, K. & Řeháková, B. (2004). Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. In: Czech sociological review, volume 4 (2004):4, p 489 – 508.

Zich, F. (ed.) (2003). Regionální identita obyvatel v pohraničí. Sborník SoÚ AVČR. Praha.

Internet:

Český statistický úřad. Zjišťování národnosti ve sčítání lidu, domů a bytů v období 1921 – 2001. Praha: http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/p/4114-03

Flechsig, Karl-Heinz. Kulturelle Orientierungen. Internet Arbeitspapier. Gottingen: Institut fur interkulturelle Didaktik, 2000 [12th Augustus 2004]. http://www.gwdg.de/~kflechs//iikdiaps1-00.htm

Flechsig, Karl-Heinz. Kulturelle Schemata und Interkulturelles Lernen. Internet Arbeitspapier. Gottingen: Institut fur interkulturelle Didaktik, 1998 [22nd February 2004]. http://www.gwdg.de/~kflechs//iikdiaps3-98.htm

Flechsig, Karl-Heinz. Transkulturelles Lernen. Internet Arbeitspapier. Gottingen: Institut fur interkulturelle Didaktik, 2000 [22nd February 2004]. http://www.gwdg.de/~kflechs//iikdiaps2-00.htm

www.domavcr.cz