• O co jde v dialogu "Kdo tě zmlátil?"

V dialogu jsou naši hrdinové konfrontováni s nepříjemnou událostí, která je tak trochu zaskočí. Tim se stane terčem rasového útoku, je v šoku, zlobí se na celý svět, hledá viníky. Díky této nedobré zkušenosti je podezíravý a ochotný nařknout z útoku bez důkazů i ty, kteří ho nemuseli vůbec spáchat.
Taková situace je poměrně složitá a dotýká se mnoha problémů. V tomto textu se zaměříme na problém rasového násilí a jeho pachatelů v tuzemském i celoevropském kontextu.

• Co je...?

Rasové násilí – jsou to fyzické a jiné útoky vůči osobě nebo skupině, kdy jediným motivem tohoto chování je příslušnost této osoby nebo osob k odlišné rase, etniku nebo národu, než je pachatel/pachatelé.

Oběť rasového násilí – osoba, která je od majoritní populace vizuálně odlišná, v České republice především Romové, v Evropě pak zejména příslušníci komunit imigrantů a azylantů.

Rasismus – širší pojem, který zahrnuje kromě rasového násilí i rasovou diskriminaci, zároveň také ideologii, která se k rasovému násilí váže a nejrůznější druhy negativního chování vůči odlišným osobám, tedy od fyzických útoků baseballovými pálkami, noži, po žhářství, ale také plivání, strkání a pokřikování a rozbíjení oken v bytech etnických menšin nebo imigrantů.
Odlišnost obětí rasismu od majoritní populace (odlišování „my“ a „oni“) – základní znak rasismu, s kterým se však doposud právní věda nedokázala vyrovnat.

Trestní politika státu – cílená činnost specializovaných orgánů, která směřuje k postihování protiprávních činů a trestání pachatelů.

Trest – je ukládán pachateli trestného činu v souladu s trestním zákonem, který u jednotlivých trestních činů stanovuje výši trestu, o konkrétní výměře pak rozhoduje soud (např. u trestných činů se stanovuje trest odnětí svobody v trvání tří až pěti let, ale také trest propadnutí věci, atd.). V zásadě má trest tři funkce – funkci odstrašující, tedy odradit další potenciální pachatele od úmyslu spáchat takový trestný čin, funkci izolační, tedy separovat pachatele od společnosti, a tím mu znemožnit páchat po určitou dobu zlo, a funkci převýchovnou, tedy působení na pachatele tak, aby po propuštění vedl řádný život a nepáchal další trestnou činnost.

• Téma

Podstatou rasistického motivu je fakt, že pachatel zaútočil na oběť z důvodu její odlišnosti, což odděluje rasistické útoky od běžného ublížení na zdraví (popřípadě těžkého ublížení na zdraví či vraždy). Orgány činné v trestním řízení musí pachatelům tento motiv prokázat. V praxi to bývá komplikované, protože pachatel samozřejmě argumentuje, že příčinou jeho útoku bylo, že jej Rom štval jako člověk, nikoli pro svou příslušnost k odlišnému etniku. Například tedy tvrdí, že si ani nevšiml, že oběť je Rom. Není však možné změnit politiku tohoto postihu například v tom smyslu, že by automaticky byl přisuzován rasistický motiv všem nakrátko ostříhaným mladíkům v bombrech, pokud se pustí do hospodské rvačky s příslušníky místní romské komunity. S touto otázkou souvisí širší problém spadající do oblasti teorie práva – aby trestní právo bylo vnímáno jako spravedlivé, nesmí nespravedlivě postihovat jednání osob. A jestliže se Rom a skinhead pohádají v hospodě o volný stůl, a v důsledku toho se pustí do bitky, nebyla by kvalifikace jejich jednání jako rasistického útoku spravedlivá. V širším kontextu by pak bylo možné hovořit o oslabení důvěry v trestní právo částí společnosti. Což na druhé straně nastává v komunitách Romů či imigrantů tehdy, jestliže jsou oběťmi výpadu skinheadů, kteří jsou za útok odsouzeni, aniž by však byl zmíněn rasistický motiv…
Jak vyplývá z výše uvedeného, rasistický motiv a jeho dokazování je velice tenký led, zároveň však podstata rasového násilí.
V praxi je možné vymezit tři základní typy rasového násilí, a to rasové násilí „jako poslání“, rasové násilí „jako reakce“ a rasové násilí „pro zábavu“.

Rasové násilí jako poslání páchají především příslušníci extrémně pravicových nebo neonacistický skupin, kteří takové útoky považují za svou misi. Takový útok je potom jejich organizací schvalován, často se k němu dokonce celá organizace přihlásí. V neprospěch trestní politiky svědčí fakt, že pachatel takového činu je svou organizací oslavován a odsouzení je pak bráno jako určitá forma hrdinství, na jehož základě postoupí v hierarchii organizace. Je jasné, že převýchovná funkce trestu odnětí svobody v takovém případě je nulová a lze po propuštění takového pachatele z výkonu trestu očekávat další útoky. Další smutnou souvislostí s tímto typem rasového násilí je snaha mladých členů těchto skupin získat prestiž – není bohužel neobvyklé, že se ve snaze zviditelnit dopouštějí kopírování „slavných“ rasistických útoků. Rasovému násilí je totiž věnována poměrně velká pozornost politiků i masmédií, takže rasistický útok i způsob jeho provedení je brzy znám v celé společnosti. V České republice zatím není takový případ znám, ale třeba v Německu došlo k tomu, že byl kopírován žhářský útok na tureckou komunitou.

S typem rasového násilí jako poslání souvisí ještě jedna skutečnost, a to, že skinheads v organizované podobě mají rozvinuté mezinárodní sítě. Jejich akce tak často bývají mezinárodními setkáními, jako příklad lze jmenovat koncerty neonacistických skupin konaných v Čechách. Takové akce jsou pak koncipovány jako soukromé večírky, takže policie nemůže dělat nic jiného než hlídkovat v okolí ve snaze zabránit násilí.

Pro spáchání rasového násilí jako poslání je dále typické, že je pácháno na území, které nemá s pachatelem žádnou souvislost. Můžeme si tedy představit situaci, kdy se skupina skindheads vydá na výpravu do Chánova, protože ví, že je tam vysoká koncentrace Romů a zaútočí na jejich domy, aniž by kdy tento okres předtím navštívila. Tyto faktory hrají v neprospěch vyšetřování trestných činů spojených s rasovým násilím.

Činnost extrémně pravicových skupin, mezi které jsou skinheads řazeni, je systematicky sledována jak na území České republiky, tak v mezinárodním kontextu. Na každém okresním ředitelství policie je vyčleněna jedna osoba, která se tímto problémem zabývá, dále se o ni zajímá též Institut kriminologie a sociální prevence, který se na základě konkrétních případů i kriminologických teorií snaží nalézt optimální prostředky boje proti ní, Ministerstvo vnitra ČR každoročně na základě svých poznatků vydává Zprávu o extremismu na území ČR, kde též figurují organizace skinheads.

Zjednodušeně si můžeme představit, že právě u tohoto typu rasového násilí mají orgány činné v trestním řízení nejmenší problém dokázat pachateli rasistický motiv, a to i proto, že se jím pachatel nejen netají, ale mnohdy ještě chlubí. Na druhé straně, z pohledu obecné kriminalistiky, pokud se pachatel činem nechlubí, je práce vyšetřovatelů značně komplikovaná, protože není dán žádný vztah pachatele ani k místu, ani k osobě oběti.

Druhým typem je rasové násilí „jako reakce“. Ve srovnáním s prvním typem, kde pachatel nemá k místu činu žádný vztah, je typická osobní vazba pachatele k místu. Jeho útok on sám chápe jako reakci na akci, které se předtím dopustila komunita oběti. Není však výjimečné, pokud se pachatel dopustí násilí, které chápe jako reakci na možné nebezpečí, aniž by se předtím konkrétní čin stal. Pro obě možnosti však platí snaha pachatele „bránit“ své území před nebezpečím, které v jeho očích reprezentují příslušníci odlišných komunit.

Ačkoli se i v tomto případě jedná o trestné činy (dle konkrétních okolností ublížení na zdraví, těžké ublížení na zdraví, atd.), neměly by být řešeny pouze orgány činnými v trestním řízení, ale zapojit by se měli též učitelé, sociální pracovníci, nevládní organizace a další subjekty působící v konkrétní lokalitě. Klíčovým je totiž řešit vztahy mezi komunitami a odstranit vzájemnou nedůvěru a pocit ohrožení, často pramenící ne z osobní zkušenosti, ale zažitých stereotypů.

Posledním typem rasového násilí je násilí „pro zábavu“. Za ním se skrývají útoky jednotlivců, kteří na sebe chtějí upozornit, aniž by patřili do sítě extrémistických skupin, touží po zájmu novin anebo prostě mají snahu šokovat. Dalším znakem tohoto druhu rasového násilí je, že pachatel často jedná spontánně, využívá prostě příležitosti, aniž by předtím útok nějak připravoval nebo plánoval. Často pachatel ani nemá vyhraněné rasistické smýšlení, jedná impulsivně na základě zažitých názorů, že Romové jsou problémová skupina obyvatelstva (v České republice, v evropských zemích pak zejména komunity imigrantů).
Je zřejmé, že u tohoto typu násilí, stejně jako u předchozího, bude záležet na konkrétních okolnostech, zda se vůbec podaří zahájit vyšetřování jako čin s rasistickým podtextem. Latentním nebezpečím tohoto typu dále je, že lidé mají tendenci útoky bagatelizovat, pohlížet na ně shovívavě jako na klukovinu, popřípadě je racionalizovat.
Pokud bychom se totiž pokusy na rasové násilí podívat pohledem oběti, je určitě klíčové, jaký postoj k útokům zaujme veřejnost, především pak politici a masmédia, která určují náladu celé společnosti.

U rasového násilí typu „jako poslání“ dojde okamžitě po útoku k projevům nesouhlasu veřejnosti, ať již formou článků v novinách, šotů ve zpravodajství, vystoupení politiků v masmédií či demonstrací organizovaných nevládními organizacemi, což u komunity oběti vzbudí psychologicky důležitý moment, že společnost čin odsuzuje a je na její straně. Jako příklad je možné vzpomenout vraždu súdanského studenta v Praze v roce 1998 anebo případ utonutí Heleny Biháriové ve Vrchlabí, kde naopak silné protesty ze strany vlády tlačily vyšetřovatele do rasistického motivu, který nakonec prokázán nebyl. V průměrném vzorku populace bude stěží někdo schvalovat či omlouvat rasistickou vraždu.
U zbývajících typů rasového násilí se však komunita oběti žádné podobné satisfakce nedočká. Naopak dochází k tomu, že se veřejnost (masmédia, politici) snaží dané skutky racionálně vysvětlit. V případech rasového násilí „jako reakce“ velmi často bývá argumentováno tím, že Romů/imigrantů je v dané lokalitě příliš vysoká koncentrace, či že jejich schopnost integrovat se je velmi nízká a málo se o ni snaží, apod. To samozřejmě vyvolává v komunitách obětí jen pocit ještě větší izolace od majoritní společnosti a nedůvěru v ni, což může přispívat ke snahám domoci se spravedlnosti vlastní pomocí ve smyslu odvetných trestných výprav. Mimochodem, pokud bychom použili stejný logický rámec pro komentování loupeží, zněl by „není se co divit, v bance bylo příliš mnoho peněz“ anebo při krádeži mobilů „kdo u sebe nosí mobil, musí počítat s tím, že bude ukraden“. Byli bychom spokojeni s takovým postojem prezentovaným veřejností?

Poslední souvislostí, kterou chci k uvedenému dialogu zmínit, je nedostatek empatie orgánů činných v trestním řízení, ale i veřejnosti, ke komunitám obětí. Pro nás, příslušníky majoritní populace, je velice těžké představit si, že bychom mohli být oběťmi násilných trestných činů jako je ublížení na zdraví či dokonce vražda jenom pro to, jak vypadáme (lze diskutovat, zda takovou situaci můžeme zažít, v mírné podobě například na tuniském trhu, kde se nás všichni snaží coby „bílé“ turisty „oholit“). Pokud dojde k rasově motivované vraždě, což v případě České republiky již několikrát od roku 1989 nastalo, v romských komunitách se zvednou vlny paniky, romští rodiče odmítají posílat děti do školy, tvoří se romská domobrana, atd. K těmto reakcím přistupují představitelé majority velmi necitlivě, vnímají tuto reakci jako hysterickou, podceňují strach panující v komunitách. To opět v těchto komunitách vzbuzuje dojem, že u majority nelze hledat zastání. Proto je v České republice po vzoru zahraničí zaváděn model „Community Policing“, jehož podstatou je angažování „styčného“ důstojníka z řad etnických menšin (Romů, potažmo Vietnamců), který pomáhá policii v rámci dané lokality.

• Příběhy a příklady

Rasové násilí jako mise
Za tento typ lze považovat vraždu Tibora Berkiho, která byla spáchána 13. května 1995 ve Žďáru nad Sázavou, kdy do domu romské rodiny Berkiových vnikli tři příslušníci hnutí skinheads a začali ničit zařízení domu. Tibora Berkiho, majitele domu a otce rodiny, který se snažil zasáhnout, před zraky jeho dětí a manželky bil jeden ze skinheadů baseballovou pálkou do hlavy. Tibor Berki zemřel po převozu do nemocnice na krvácení do mozku přibližně tři hodiny po vniknutí skinheadů do domu. Rodina Berkiových byla ve Žďáře oblíbená i mezi majoritní společností, pachatelé a oběti se nikdy předtím nepotkali. Zdeněk Podrázký byl za vraždu Tibora Berkiho odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let, v době vraždy mu bylo 20 let. Vraždu Tibora Berkiho odsoudila veřejnost i masmédia jako nesmyslný a brutální čin, byl také vyzdvihován fakt, že obětí byl „slušný“ Rom, který byl řádně zaměstnán a měl rodinu.

Rasové násilí jako reakce
Za případ, pohybující se na hranici mezi typem „jako mise“ a „jako reakce“ , lze dle mého názoru považovat případ utonutí Tibora Danihela. 24. září 1993 se konal v Písku sraz skihheadů, kteří se na něj sjeli z širokého okolí. Týden před touto akcí údajně Romové napadli české účastníky taneční zábavy konané nedaleko Písku. Skupina skinheadů začala pronásledovat několik Romů, které potkala v Písku, a donutila je naskákat do Otavy s odůvodněním, že se jedná o odvetnou akci. Nedovolili jim z řeky vylézt a kolemjdoucím svědkům bránili v pomoci, v důsledku čehož se sedmnáctiletý Tibor Daniel utopil. Tito Romové nebyli ve vesnici, kde se měla taneční zábava konat, přítomni. V městě Písku byly v době útoku přítomny zvláštní policejní posily, protože skinheadský sraz byl monitorován. K tomuto případu veřejnost zaujímala rezervovaný postoj, případ byl nejčastěji prezentován jako klukovina s tragickými následky, zdůrazňován byl též fakt, že oběť měla v těle zbytky toluenu. Soud v první instanci neprokázal rasový motiv a pachatelé odešli s podmínkou. Krajský soud sice vrátil věc k došetření, ale případ byl stále řešen jako souhra nešťastných náhod. Teprve poté, co Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti Parkánovou a nařídil obnovené řízení, byl případ kvalifikován jako vražda. Vrchní soud za její spáchání poslal do vězení tři skinheady na dobu 8 a 6,5 roku, neboť musel přihlédnout k faktu, že v době spáchání činu byli nezletilí.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Allport, G. (1954). The nature of prejudice. Garden City, NY: Doubleday Anchor Books.

Council of Europe (1996). Tackling racist and xenophobic violence in Europe, Review and practical guidance, Community relations.Strasbourgh: Council of Europe Publishing.

Council of Europe (1997).Tackling racist and xenophobic violence in Europe: case studies, Community relations. Strasbourgh: Council of Europe Publishing.

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace ( zákon č. 95/1974 Sb.).

Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (zákon č. 96/1998 Sb.)

Trestní zákon (zákon č.140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Zákon o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů).