• O co jde v dialogu "Dostat bejvák je dost slušný"?

Jamiho rodina byla zařazena do tzv. Státního integračního programu, který pomáhá azylantům v procesu integrace. Pro ostatní děti je to překvapení, Jami se to pokouší trochu vysvětlit a my přinášíme o něco podrobnější popis.

• Téma

Státní integrační program (fungovat začal v roce 1996) je jedinou komplexní státem aplikovanou integrační politikou v ČR. Je zaměřen pouze na uznané azylanty, tzn. týká se zhruba 100 až 200 osob ročně, tedy zcela marginální skupiny v rámci všech imigrantů. Při jeho realizaci hrají rozhodující roli kromě Ministerstva vnitra, školství a práce a sociálních věcí a jiných úřadů též nestátní neziskové organizace a v neposlední řadě pak města, obce, majitelé domů a bytů a krajské úřady. V různých podobách se lze s podobnými programy setkat prakticky ve všech zemích západní Evropy. Liší se často tím, že někde jde o celostátní politiku, jinde o regionální. Nejvíce se však liší tím, že zatímco v rámci západních programů je hlavní důraz zpravidla veden po linii jazyk, práce a často pouze okrajově bydlení, u nás je tomu přesně naopak. Státní integrační program (SIP) je zaměřen na tři základní oblasti: zajištění bydlení, bezplatnou výuku českého jazyka a pomoc při uplatnění na trhu práce.

Bydlení
Základním motivem SIP v oblasti bydlení je překlenout problémy s dosud ne zcela funkčním trhem s byty v ČR. Za stávajících podmínek by naprostá většina azylantů byla z klasického nájemního bydlení v obecních bytech prakticky vyloučena. Buďto by nesplňovala dobu trvalého pobytu na území obce (obce mívají lhůty 3 – 5 let) nebo by nemohla splnit jisté finanční nároky (např. výběrová řízení pomocí obálkové metody, vysoké nájmy v bytech s neregulovaným nájemným, nedostupné ceny nových bytů apod.). Je nutno si uvědomit, že naprostá většina azylantů žije na hranici chudoby, nemá žádné úspory a v neposlední řadě postrádá pro Čechy běžné sociální sítě, díky kterým je možné se dostat k výhodným nabídkám, obrátit se o pomoc na přátele apod. Tvůrci SIP vycházeli z jednoduché idey: Pokud nechceme, aby azylanti byli buďto odkázáni na dlouhodobou „péči“ zpravidla velmi izolovaných a ghetta připomínajících zařízení Ministerstva vnitra (také značně náročných na provoz) a zároveň nechceme, aby se azylanti zapojili do nějakých nových paralelních struktur (či dokonce je vytvářeli), které jim zajistí alespoň nějakou jistotu bydlení a budou se shromažďovat v sociálně vyloučených lokalitách s riziky kriminality a celkového negativního dopadu na sociální soudržnost české společnosti, musíme v rámci prevence těchto jevů něco udělat. Od roku 1996 tak stát přispívá městu či obci, které poskytnou byt odpovídající kvality azylantovi, resp. rodině azylantů, státní dotaci dle počtu lidí v domácnosti odpovídající příspěvek na infrastrukturu obce. U několikačlenné domácnosti azylantů tak může státní dotace dosáhnout až několika set tisíc korun. Právě tato skutečnost je často jedinou motivací pro zastupitelstvo, aby byt azylantům poskytlo. Nevýhodou této cesty je fakt, že ne každé město je ochotno se do programu i přes tyto dotace zapojit, a tak mnoho azylantů čeká na integrační byt dlouho (i několik let) a často dostane byt v lokalitě, kde není práce, nebo v níž se cítí být izolováni. Proto se v posledních dvou letech rozjela druhá možnost: Azylant se může domluvit se soukromým majitelem bytu a stát pak azylantovi přispívá po nějakou dobu na nájem (může jít až o cca 50%), čímž je opět sociálně slabým azylantům umožněno zahájit normální život i přes jinak často nedostupné ceny nájmů. Zde je ovšem problém získat souhlas obce, protože ta musí onen příspěvek na nájemné proplácet a administrovat. Protože však samotné bydlení k zajištění integrace azylantů nepostačuje a existuje pro to mnoho dokladů z praxe, musel být SIP obohacen o další aktivity, jež by umožnily azylantům být též rovnocennou a platnou součástí v rámci pospolitosti, v níž bydlí.

Český jazyk
Dle zákona o azylu musí být azylantovi do 1 měsíce od udělení azylu nabídnut bezplatný kurs českého jazyka. V praxi to úplně vždy neplatí, horší je fakt, že kursy českého jazyka byly doposud, bohužel, příliš krátké. Lidé z neslovanského prostředí a často i z něj se během 150 hodin stačili naučit jen úplně nejzákladnější věci. Protože na tyto kursy zpravidla nenavázala další praxe, ať již pracovní, studijní či jiná, i tyto základy mnozí azylanti opět brzy zapomínali. Tato situace by se měla brzy změnit – testují se a měly by být následně poskytovány kursy o délce až 470 hodin. Pro srovnání, např. ve Švédsku to může být až 700 hodin švédštiny, ovšem nikoliv jen pro azylanty, ale pro imigranty vůbec.

Práce a nezaměstnanost
Jako poslední se před několika málo lety do SIP dostala problematika nezaměstnanosti a pracovních příležitostí azylantů. Míra nezaměstnanosti mezi práceschopnými azylanty je totiž alarmující (až 60%), ačkoliv dle statistik je vzdělanostní průměr těchto lidí vyšší, než je průměr české společnosti. Azylantům by proto měla být úřady práce věnována zvláštní péče. Efekty této péče jsou však až na výjimky zatím ne příliš zřejmé. Je-li v obou předešlých oblastech pomoc či role nestátních neziskových organizací nemalá, v oblasti práce a řešení nezaměstnanosti je zcela zásadní – nejenže je často jedinou pomocí azylantům, v mnoha ohledech navíc oblast práce a nezaměstnanosti v rámci SIP zcela supluje, ačkoliv se nepohybuje v jeho rámci.

Státní integrační program v kontextu integračních politik EU a ČR
Stále častěji se hovoří (v některých zemích EU už i aplikuje) i u nás o nutnosti s poskytnutím nějakých výhod požadovat závazek určitých aktivit ze strany samotného imigranta – tzv. integrační kontrakt. Za jeho obdobu lze považovat i současný písemný souhlas azylanta se zařazením do SIP, který některé podmínky definuje, avšak ty se týkají jen absolvování kursu českého jazyka a souhlasu s podmínkami, za nichž je možné získat či odmítnout nabízený integrační byt, respektive podmínek setrvání či naopak ukončení účasti v SIP. Základem „skutečného“ integračního kontraktu by však měly být přesně definované a splnitelné závazky imigranta a zajištění spravedlivého a nediskriminačního prostředí, nabídka služeb, jichž může imigrant využít, zkrátka celý komplex aktivit a jim odpovídajících služeb. V některých evropských zemích přistoupili nyní k tomu, že celá tíha splnění závazků leží jen na migrantovi. Dle mínění především nevládních organizací by si ale míra závazků jedné i druhé strany měly vzájemné odpovídat – např. nelze požadovat po imigrantovi, aby se do dvou let naučil plynně česky, pokud neexistují dostatečně kvalitní a dostupné kursy českého jazyka, nebo nelze požadovat na jedné straně co nejdelší dobu zaměstnání pro poskytnutí nějaké výhody, např. dotované bydlení, a přitom nepotírat diskriminaci a neposkytovat sociálně-právní pomoc apod. Pokud nejsou vzájemné závazky vyvážené, riziko, že se imigranti do takového programu nezapojí, se jen zvyšuje se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky. Míra a obsah těchto podmínek by měly být výsostným právem každé společnosti, měly by však být tématem celospolečenské diskuse. Ať již se zvolí jakákoliv forma a obsah pomoci a požadavků směřujících k integraci imigrantů, tím hlavním by mělo být vždy uvědomění, že je to také a především v zájmu naší společnosti a její sociální stability. A vždy je dobré sledovat, co se povedlo, co nikoliv, co funguje a co ne, u nás a v jiných zemích (nejen) západní Evropy.

Shrnutí
Závěrem lze říci, že SIP je opatření, které by mělo především pomáhat při integraci azylantů do české společnosti a působit jako prevence proti jejich sociálnímu vyloučení, vytváření cizineckých enkláv potenciálně působících jako rozbuška mezi majoritou a imigranty. Jeho limitujícím faktorem je zaměření jen na malou skupinu imigrantů – azylanty – a lze jen doufat, že tento či podobný program se časem zaměří i na širší skupinu imigrantů.

• Příběhy a příklady

Jak vidno, rodina Jamiho měla štěstí a dostala hezký byt. S největší pravděpodobností se Jamiho rodiče museli ale také snažit – museli absolvovat kurs českého jazyka, prokázat, že mají dostatečné prostředky na placení nájmu, prokázat vlastní předešlou aktivitu při hledání bytu apod. Nyní tedy celá rodina žije ve městě s větším množstvím příležitostí jak se pracovně, jazykově a vůbec společensky integrovat. V následujícím příkladu si však ukážeme i opačný příklad. Je nutno zdůraznit, že se jedná sice o příklad tzv. klasický, ale zároveň nikoliv nějak závratně rozšířený. Podobné osudy se prostě čas od času opakují, byť pochopitelně s rozlišnými detaily a především s různými konci, a je dobré si na nich ukázat, že ani SIP není samospasitelný, že ne vždy musí být nějaká výhoda skutečnou výhodou apod. Pro názornost vybíráme jeden příběh s tím horším koncem z hlediska efektivity SIP a potenciálně i z hlediska integrace rodiny do české společnosti.

Rodina pana Khana z Afghánistánu dostala azyl v roce 2002. Předtím pobývala v pobytovém středisku, tj. v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Na azyl čekala celá rodina dlouhé tři roky a už pomalu ztrácela naději – už by se i po vzoru některých jiných vydala dále na západ, kdyby na to ovšem měla peníze. Veškeré úspory již tou dobou ale byly pryč. Jejich dvě děti zde navíc již chodily do školy, naučily se perfektně česky a zvykly si. Rodiče je proto nechtěli zase vytrhávat z navyklého prostředí. Navíc se tu cítili bezpečně. S azylem se jim do krve vlila nová vlna optimismu. Doufali, že nyní již budou žít „normálním“ způsobem života, zvláště, když jim byla nabídnuta účast ve Státním integračním programu s vidinou kursů českého jazyka a především vlastního bydlení… S přiděleným azylem však nemohli zůstat v pobytovém středisku pro žadatele o azyl, a protože neměli kam jinam jít, byli přestěhováni do tzv. integračního azylového střediska (také Ministerstva vnitra), tj. zařízení pro azylanty v Hoštce u Roudnice nad Labem. Zatímco Kostelec je malé, ale přece jen město, Hoštka je již opravdu malé městečko, navíc integrační azylové středisko se od něj nalézá asi 2 km daleko. To bylo nepříjemné zvláště v zimě pro děti (obě mladší 10 let), když měly docházet do školy. Zde se rodina cítila velice izolována, slibovaná výuka českého jazyka se pořád odkládala (místo prý je příliš daleko pro jakéhokoliv lektora), jejich sousedi azylanti byli většinou rusky mluvící, jejichž čeština byla mnohem lepší, a s Khanovými se příliš nebavili. Všichni však byli beznadějně nezaměstnaní – v místě žádná práce nebyla, a když už se nějaké místo našlo, byl problém se buďto dostat do zaměstnání nebo naopak po zaměstnání domů. Pravidelná doprava byla totiž zdlouhavá a velice řídká. Rodina Khanových ve spolupráci s nevládní organizací žádala o integrační byt v různých větších městech ČR, vždy tam, kde se dal očekávat lepší přístup ke kursům českého jazyka a hlavně k práci. Po dvouletém úsilí se kromě několika příslibů ovšem neobjevil žádný konkrétní výsledek. A jednoho dne, bezmála po třech letech od udělení azylu a šest let od příchodu do ČR, dostala rodina dopis od Ministerstva vnitra, v němž jí byl nabídnut byt v malé vesničce asi 30 kilometrů od Litoměřic s tím, že buď jej akceptuje, nebo nikoliv, a v tom případě se rodina postěhuje i z integračního azylového střediska, protože tím skončí její účast v SIP. Co měla rodina dělat - tento byt přijala. Bohužel, malá vesnička byla podobná bydlení v Hoštce, ani zde práce nebylo a navíc na tomto místě mnozí místní cizince nikdy neviděli, natožpak z Afghánistánu. Jestliže předtím Khanovi prohodili se svými sousedy alespoň pár slov, nyní již byli cele odkázáni především na své děti. Ty jim přinášely novinky a ony také především komunikovaly s místními. Jednoho dne se rodina zvedla a odešla. Přestala věřit v pomoc Státního integračního programu a možnosti zařadit se jako normální občané. Pan Khan totiž vyhledal jednoho ze svých krajanů, k nimž neměl po dlouhá léta díky transportu z Afghánistánu do Evropy důvěru. Pracuje teď u něho v obchodě s koberci v centru Prahy a rodina bydlí v podnájmu na jejím okraji, v lokalitě, kde již začínají mít cizinci převahu nad Čechy.

Poslední aktualizace 30.03.2007

• Zdroje

Odborná literatura:

Baršová, A. & Barša, P. (2006). Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politiky USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav.

Uherek, Z. (2006). Analýza efektivnosti Státního integračního programu.

Internet:

Centrum pro integraci cizinců – www.cicpraha.org

Koncepce integrace cizinců ČR. http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/koncepce_integrace_cizincu

Státní integrační program Ministerstva vnitra ČR – www.mvcr.cz